Jak jsem poznal ryby

28. 05. 13

amur-1.jpg

Asi jako každý kluk z dědiny jsem byl odmala přitahován vodou. Nešlo jen o koupání, spíše mě víc zajímalo to, co žije pod hladinou. Nejprve to byli pulci u nás na potoku. Chytali jsme je s bráchou do sklinek a dávali v pokojíčku za okno. Chtěli jsme víc, ale potok pravidelně v létě vysychal, takže s rybami jsme se mohli rozloučit. Řeka byla docela daleko, samotné nás rodiče nepustili, takže nám nezbývalo, než jen snít o těch nádherných pstruzích a lipanech z Moravy a Branné. Jednou na jaře však stoupla voda a zanesla v potoku díru, kterou se voda ztrácela. Ještě na podzim se tam objevili první pstruzi. Ze školy jsme vždycky utíkali domů, skočili do gumáků a po zbytek dne se brouzdali potokem a snažili se nějaké to torpédo chytit. Už tenkrát bylo jasné, že nám ty ryby nedají spát. Jak šel čas, byli jsme stále v lovu do ruk úspěšnější a chtěli jít dál.

Tou cestou byl rybářský lístek. Protože na řeku jsme samotní stále nemohli, tentokrát už však kvůli rybářskému řádu, začali jsem s mimopstruhovou svazovou povolenkou. Vlakem jsme obráželi okolní dědiny a jejich rybníky. Někdy se dařilo víc, někdy míň, ale byla to zábava prakticky na celý zbytek dětství. Největší radost byla, když se podařilo chytit mírového šupináče, ne-li dva. To, že by byl vrácen vodě, nepřicházelo v úvahu. U vody jsme totiž potkávali většinou starší rybáře, kteří si krátili čas na penzi a kteří nám předávali své zkušenosti. Zjistili jsme, že musíme chytit za rok alespoň 28 kaprů, aby se nám vrátily náklady vynaložené za povolenku a známku. Jak si navzájem psát kapry, abychom jich mohli nachytat co nejvíc. Kdy budou sadit. V každém případě použít alespoň 2 háčky na návazec. Plesnivý chleba rybám nevadí. 39 centimetrů se dá někdy ukecat s porybným, že se asi ošoupal v cajdáku. Boilie jsou ty drahé koule, co nejdou ani napíchnout na háček. Sem tam dát žížalku na revíru, kde byly povoleny jen rostlinné nástrahy a spoustu podobných „užitečných“ rad a návodů, jak to dělat „po staru“. To byla ta praktická část výchovy rybáře. Později přibyla i pstruhová povolenka a další osvědčené rady „zkušených“ pstruhařů, kteří vše ospravedlňovali tím, že když se do revíru nesadí, tak to na třpytku prostě nejde. Jak se začala blížit maturita, s rybami to šlo pomalu z kopce, až přišla první sezóna a následně několik let bez povolenky.

uhor.jpg

            Po několika letech se brácha díky Davidovi, kolegovi z práce, k rybám vrátil. Konkrétně ke kaprařině. Když mi doma téměř fanaticky vyprávěl, co si nakoupil za novinky, krmení, návazce…, tak jsem ho nějak nemohl pochopit. Pak mi začal ukazovat první fotky od vody a začal mě přesvědčovat, že dokud s nimi nepojedu na ryby, nepochopím. Já jsem spíš nechápal to jeho nadšení a ochotu vrážet půl výplaty do ryb, které pak stejně pustí. Jednoho dne, bylo to v srpnu 2010, ale stále to mám živě před očima, jsem vyrazil na výpravu za nimi na Tovačov. Kluci byli na místě už několik dní a měli už pár pěkných kousků chycených. První den byl spíše seznamovací, provezli mě na člunu, ukázali fotky, nástrahy, návazce, bójky, krmení, můj flek a samozřejmě přivítací sklenku lahodné tuzemské brandy. Do večera už žádný záběr nepřišel, tak jsem už jen u další sklenky brandy poslouchal zážitky, fígle a rady dvou pro mě prozatím fanatických maniaků. Vyfasoval jsem jeden prut zavezený na kapra a na druhý jsem se rozhodl dát na noc ocásek z perlína. Za nějakou chvíli přišel na ocásek dlouhý záběr. Sedli jsme do člunu a jeli zdolávat. Po chvíli to vypadalo, že táhneme jen pytel trávy a to se taky vyplnilo. Při vytahování trávy do člunu se však objevil pěkný úhoř, kterému jsme po chvilce zápolení naměřili zhruba 75 cm. Byl to takový pěkný lovecký začátek a zároveň důvod k malé oslavě při sklence brandy. 

            Ráno jsem se vzbudil v křesle, pokrytý ranní rosou, s vybitou čelovkou na hlavě a s jakýmsi divným pocitem v břiše. Ranní sklenka brandy to vše spravila a mně se tu začínalo líbit čím dál víc. Pustil jsem se poprvé do opravdové kaprařiny. Pod háček jsem zavěsil kouli kapřího guláše a už se to vezlo k bójce. Pak druhý prut, snídaně a čekat. Bylo pěkné počasí, byla pohoda. Hlásiče byly zticha, já jsem seděl v křesle, ale David s bráchou pořád někde pobíhali a pořád něco vymýšleli. To byl jednou návazec tak, podruhé jinak, jednou jiná kombinace příchutí, nadipovat koule, navrtat koule, namíchat směs, nachystat krmení do člunu, převézt pruty a pořád dokola. Říkám si, tohle není přece odpočinek. Mým úkolem bylo jen sem tam nalít brandy a prohodit nějaký fórek. Já přijel odpočívat. Po rybách však ani památky. Kolem dvanácté hodiny se rozjela cívka jednoho z mých prutů. Navzdory všem radám o způsobu sekání, které jsem si vyslechl předchozí večer, jsem se rozběhl k prutu, a jak jsem byl zvyklý, chytil ho tak, že jsem prsty přimáčkl vlasec k prutu a klasicky sekl. Pak nastala ta chvíle, kdy se člověku zamotá vlasec na navijáku, protože nestihne včas správně nastavit brzdu a úplně zapomene na to, že tam má rybu. Vše se zdařilo a brácha už byl nachystaný ve člunu s podběrákem. Přisedl jsem a jali jsme se zdolávat z vody, pro mě něco naprosto nového. Po několika minutách jsme se postupně dostali nad rybu, která začala pekelně bojovat. V tu chvíli se mi poprvé roztřásly kolena a ruce. Po chvilce se už objevila kapří tlama. Ještě párkrát se otočil a pokusil se zmizet v hlubinách, ale nakonec pokorně uvízl v podběráku. S úsměvem na tváři jsme se vraceli ke břehu, bylo vidět, že brácha má větší radost než já. Vše jsem pochopil teprve, až jsme kapra vyndali na podložku. Krásný šupináč, 75 cm a 8,5 kg. Rychle udělat pár fotek a zpátky do vody. Pak nastala další příjemná část rituálu a to vítězná sklenka brandy.

prvni-kapr.jpg
druhy-kapr.jpg
pousteni.jpg

         Zavezli jsme prut na stejné místo se stejnou nástrahou. Netrvalo to dlouho a asi kolem druhé hodiny odpoledne se rozjela cívka mého druhého prutu. Stejná situace, avšak již ne tak razantní zásek a už jsem opět zdolával rybu ze člunu. Stejná nervozita, stejný úspěch. Při cestě ke břehu byl brácha opět velmi nadšený, ale i já měl široký úsměv na tváři. Jednak nádherná ryba a jednak ta pěkná tradice s výbornou tuzemskou bramborovou brandy. Na břehu je patrné, že se jedná o větší kousek. Na délku byl stejný, mých oblíbených 75 cm, ale na váze byl o rovných 5 kilo těžší než první kapřík. Opět rychle pár fotek a zpátky do vody. A pěkně s kaprem, ať mě můžou pasovat na kapraře. Takže ještě pár fotek a kapřík už si to šine průzračnou vodou Tovačovského jezera zpátky na svobodu. Pak jsem si uvědomil, že mě ani na okamžik nenapadlo, že bych si kapra nechal. Vždyť podle místního rybářského řádu stejně nebyl mírový. Hned na to jsem si představil, jak by se asi s horní mírou vypořádali naší staří „učitelé“. Nebyly to pěkné myšlenky, ale obávám se, že by se neštítili žádných praktik.

obloha
dsc06582.jpg
oliheň

            Do večera chytli brácha a David ještě pár kousků, ale váhově ten můj nepřekonali. Vysvětlovalo se to samozřejmě nováčkovským štěstím, ale já byl pevně přesvědčen o svém nově nabytém kaprařském umu a hodlal jsem jim to nadále předvádět. Bohužel jsem se patrně malinko zakřikl. Ale ne na dlouho. Další den ráno jsem již ležel na karimatce, tentokrát se mi spalo lépe. Pln dojmů a brandy. Ráno dovezl David svoje dcerky. Zkoušeli jsme spolu pochytat pár perlínů a slunečnic kousek od břehu. Bylo docela horko a tak ani těm se z vody moc nechtělo. Tak jsme je přikrmovali. Trochu šrotu, trochu směsi, trochu kukuřice. Nakonec asi 4 metry od břehu skončily tak 2 kýble kukuřice. Večer, když holky odjely, jsem si říkal: „Bude klid, tam by mohl přijít i kapřík.“ Navázal jsem plavačkový prut s malým navijákem a anglickým splávkem. Nejprve brali menší perlíni, nastavil jsem větší hloubku, dal víc kukuřice na háček a začali se objevovat kousky i kolem 30 cm. Když se začalo pomalu šeřit, přišel záběr jako každý jiný, seknul jsem, ale cítil jsem malinko větší odpor. David okamžitě vyrazil pro člun. Nechápal jsem proč, normální záběr, možná to bude menší kapřík. David říkal, že pro jistotu. Sedli jsme do člunu a jeli zdolávat. Ryba začala nabírat směr na otevřenou vodu. Typovali jsme kapříka tak kolem 60 cm. Když se nám ale ani po několika minutách nepodařilo rybu dostat k hladině, typy se postupně zvětšovaly. Rybu jsem nemohl táhnout zprudka, protože na cívce byl silon o síle 0,20 mm. Po asi 20 minutách jsme zkoušeli jezdit po jezeře sem a tam a rybu utahat. Pořád jsme ale nezahlídli ani ploutvičku. Po půl hodině už mě docela bolely ruce a na břehu se začali scházet rybáři z okolí. Nad jezerem se nesly různé fórky, ale to nám moc nepomáhalo. Po 40 minutách se nám ryba poprvé ukázala. Byla to obrovská amuří tlama. Ale jak si ryba lokla, zase na několik minut zmizela pod vodou.

amur-1.jpg

V tu chvíli se mi začali zase pěkně klepat ruce a kolena, mnohem víc než u předchozích kaprů. Po asi hodině od záběru se nám rybu konečně podařilo dostat do podběráku. Byla už skoro tma. Dojeli jsme na břeh, kde už čekalo několik zvědavců a já, s představou jako zkušený rybář, slavnostně vynesl podběrák s rybou. Amur měřil 96 cm a vážil něco málo přes 10 kg. Při focení ve vodě bylo vidět, že toho máme oba dost. Byl to prozatím můj největší rybářský zážitek. Vše se samozřejmě neobešlo bez triumfálního přípitku a dlouhým povídáním z boje.

krest.jpg

            Po této výpravě jsem si uvědomil několik věcí. V první řadě že ryba je úžasný tvor. V menším měřítku to člověku nedojde, je to prostě ten „vánočák“. Ani na fotce to není ono. Ale když jsem tu velkou rybu uviděl naživo, zvedl ji, zanesl do vody, pustil a díval se, jak majestátně odplouvá, pochopil jsem. Pochopil jsem ten nadšený fanatismus do kaprařiny. Bohužel jsem pochopil, proč je tak těžké zažít něco podobného i na svazových vodách.     

 

bratři Jan a Josef  Vokurkovi

 

 

Chcete komentovat tento článek?

Diskuze

  • Reagovat 18. 06. 2013 | kro (20:30):

    Pěkný článek hm skoro ...........

Nový komentář

Nová reakce





Loading SWGDPR…

Položky označené * jsou povinné

zavřít
ukázat

Aktuality

Přihlášení / Registrace